Jaro s tetřívky

V podzimním splínu jsem si při redukci archivu a mezi kocháním a mazáním fotek připomněl jarní tok tetřívků. Jezdím se na něj dívat již více než deset let a za tu dobu jsem v Krušných horách objevil několik tokanišť. Četnost kohoutků je velmi kolísavá, jeden rok je situace příznivá a objeví se třeba 6 i více kohoutků a další rok s bídou dva tři. Celkově mám pocit, že jejich stav je velmi neutěšený. Doby hojnosti jsou asi pryč. Je to dáno paradoxně i zlepšujícím se stavem Krušných hor, neboť tetřívkovi vyhovovalo emisní bezlesí s porostem břízy a jívy na podmáčených otevřených plochách. S tím, jak se plochy zalesňují a stromy dorůstají, ztrácí i tetřívek svůj hlavní biotop.

v plné kráse toká

  Samozřejmě příčin úbytku bude více a bude to jejich souběh, smutným faktem je, že se to děje. Lesy ČR se snaží prý jejich stavy zachovat a provádějí “managmentová” opatření k jejich záchraně, otázka je, zda-li to povede ke správnému cíli. Mnoho lidského snažení vede do p…, špatným směrem. Zatím jsou.

boj

Tetřívek je skutečný “černý rytíř”. Tok začíná již v březnu a trvá někdy až do června. A kdo viděl, jak se kohoutci dokážou rubat, musí sklonit hlavu před jejich vytrvalostí. Na tokaniště, což obvykle bývá louka, mýtina nebo cesta, prostě místo, kde mají kohoutci dobrý přehled o okolí, přilétají ptáci ještě za hluboké tmy. Takže v březnu před šestou a v květnu už před čtvrtou.  Jejich přítomnost prozradí typický zvuk, zvaný pšoukání (skutečně zní jako pššššš) a pleskání křídel, jak ptáci vyskakují nad terén.  

poskakování

Pak následuje bublání, které zní jak voda v potoce. Po rozednění se otevře pohled na krásné divadlo, kdy ptáci rozeseti o louce jako černé drahokamy,  se předvádějí v plné nádheře. Jejich černé peří odráží slunce a objevují se odstíny modré, hnědé, černé a vše v kontrastu s bílým peřím na podocasních krovkách a sytě rudými naběhlými poušky na hlavě. Představení končí třeba až kolem 11. hodiny dopoledne, nejsou-li ptáci rušeni.

na drnu to lépe vynikne

A odpoledne zas. Pšoukání, bublání, skákání, létání a hlavně urputné boje. Není proto divu, že někteří kohoutci to skutečně odskáčou….  

a opět se bojuje

 

jsou to skuteční rytíři, jdou do toho na krev

  O jejich urputnosti, vytrvalosti a touze svědčí i to, že je nezastaví žádné počasí. Tokají za tmy, slunce, deště i na sněhu. O odměnou jsou jim krátké chvilky se samičkou a předání genů. Velká škoda, že tito bojovníci mizí z naší přírody…. Více fotek  – klik na Zoneramu.  

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *