Na skok za kozorožci

Během posledního říjnového víkendu jsem byl s dalšími třemi fotografy v Itálii. Byla to vlastně velmi rychlá akce, neboť ve středu jsem se o možnosti fotovýletu za kozorožci do italských Alp dozvěděl a v pátek jsme jeli. Vzhledem k tomu, že jsem v Alpách už nebyl mnoho let, tak jsem se neskutečně těšil. Kozorožci měli být vlastně takovým bonbónkem, třešničkou na dortu. Aspoň pro mě. A nakonec i byli. Organizátory byli Jiří Hřebíček a Ondřej Prosický, kteří v oblasti už byli a naplaveninami jsme byli já a Michal Mašík. Předpověď byla “příznivá” – mělo být hodně slunečno. I bylo.

Itálie – Gran Paradiso

Mám rád túry s batohem  po horách a i když mě Ondra upozorňoval na velkou fyzickou náročnost prvního výstupu a doporučoval co nejlehčí fotografické vybavení, já si vzal to nejtěžší, co mám. Jiné totiž nemám. Výšlap z údolí od zaparkovaného auta do chaty, která je sice také v údolí, ale o dobrých tisíc výškových metrů blíže k obloze, byl skutečně zážitek. Vyrazili jsme časně zrána, kdy slunce ještě příjemně hřálo a po 200 metrech jsme uviděli lišku. V místní botanické zahradě. Vůbec si z nás nedělala těžkou hlavu a protože my měli techniku uvnitř  těžkých batohů, tak se to obešlo bez focení. Na druhé straně cesty se po louce proháněla ještě liška druhá. Inu, Itálie. Po několika hodinách, litrech potu a litrech vypité vody jsme konečně dorazili do údolí. Čekala nás tu jedna otevřená místnost ve veliké chatě, hejnko kavčat žlutozobých před chatou a stádečka kamzíků okolo chaty. Kozorožci nikde.

Po pauze na rozdýchání  jsme se rozdělili na dvě party a vyrazili hledat rohatce. My s Jirkou jsme toho dne nebyli “úspěšní”, neboť kozorožci byli úplně jinde než my dva. Zato Ondra s Michalem natrefili na stádečko o osmi kusech. Zatímco se úspěšnější věnovali kozorožcům, my se vrhli na kamzíky. Ti byli různě tolerantní, osamělí jedinci byli většinou přístupnější, a rodinky si držely odstup podstatně větší. I tak jsme něco vyfotili.

                           

Večer jsme zjistili, že nespíme v chatě sami, společnost nám dělal mladý francouzský pár, který zde nocoval již od předešlého dne. Druhý den ráno jsme vstali ještě za hluboké tmy a šli pokoušet štěstí s hvězdnou oblohou. Východ slunce nám připravil nádherné představení, ostatně jako vždy, zvěčnil jsem kamzíka na pozadí stoupající mlhy prozářené ranními paprsky a poté jsme již šplhali k výšinám, kde byli včera kozorožci. A dneska nebyli. Tedy oni byli, ještě výš a naprosto nepřístupně, celý den pak na nás shlíželi pěkně zvysoka.

 

Nu což, sestoupili jsme zpět k chatě a cvičili se na kamzících.

   

Nastal poslední večer v chatě, Francouzi nás opustili a my osiřeli. Vstali jsme ještě dříve než předešlé noci a o to déle se věnovali pohybům hvězd. Během svítání jsme vystoupali až na hranici trav a čekali na kozorožce. Nakonec se objevili. Byť už bylo celkem ostré světlo, něco jsem nafotit musel, když už jsem se k nim doskotačil. Zvířata o jsou vcelku klidná, lidí nedbající, takže na focení nic náročného. Jenom ten terén.

 

Tím jsme se s kozorožci rozloučili, zabalili svých pět švestek a sestoupali zpět k autu. Samozřejmě se s námi rozloučila i liška v botanické zahradě. Po návštěvě místního Café u parkoviště jsme vyrazili na cestu domů. Co dodat. Dík spolucestovatelům. Bylo to pěkné a vrátil bych se hned. Fotky krajinek dodám. Věřím.