tetřívek obecný
Od poslední zahraniční cesty za fotografií uplynul už nějaký pátek a zase nějakou dobu potrvá, než vyrazím do světa a tak si udělám vzpomínku nějakou tou fotkou a povídáním. Jeli jsme do Švédska primárně na tetřevy, ale nebránili jsme se ničemu. Měli jsme koupený lístek na trajekt, domluvené ubytování na tři noci u tetřevů a to bylo vše. Termín, který jsme nakonec zvolili (neměli jsme moc na výběr) se nakonec ukázal jako docela dobrý, neboť počasí bylo aprílové, takže jsme si užili sluníčka, deště i sněžení, což bylo super (pro mě). Naše cesta vedla z Trelleborgu do středního Švédska, ale po cestě jsme se dohodli, že se podíváme až do Laponska, do městečka Jokkmokk, které má být takovým centrem švédských Sámů. A to je daleko. Až za polárním kruhem. Čas jsme měli a tak jsme jeli, proč ne. Doufali jsme, že uvidíme losy, soby a dost možná i Sámy. Zvolili jsme cestu přes Stockholm a podél pobřeží na sever. Až do Jokkmokku jsme neviděli nic z toho. Tak jsme pár dní brouzdali kolem a náramně si to užili. Spali jsme pod stanem, venku sněžilo, nikde ani človíček, jenom sama příroda kolem. Na začátku května je v téhle oblasti už slušně vidět kolem 1. hodiny ráno a až do 23. hodiny večer, takže slušný den. Ale hlavně v lesích je neskutečné množství tetřívků a tetřevů. Na tetřevy jsme bohužel dorazili pozdě (jak jsme zjistili o pár dní později a několik set km jižněji), ale tetřívci jeli plné pecky. Objevit tokaniště za takové koncentrace ptáků bylo otázkou pár hodin. Na zamrzlém jezeře tokalo snad 40 kohoutků, naprosto úžasné. Dva dny jsme věnovali tetřívkům, což nakonec byla fotograficky nejbohatší část výpravy, a jeli jsme zpátky na jih. Tentokrát jsme zvolili cestu středem Švédska, což se ukázalo jako dobrá volba, neboť jsme konečně viděli živé soby a dokonce i losy, ne jenom na značkách. Těch tam je asi víc než losů. V kempu Angra nás mělo čekat, nebo jsme si to mysleli, fantastické tetřeví namlouvání. To se bohužel nekonalo, ale zase jsme se umyli, vysprchovali, kluci se vyspali jako lidi v postelích a fantasticky jsme se najedli. A tom zase příště… Teď už jenom nějaké fotky, víc jich zase dávám na Zoneramu. ]]>
Po vybalení jsem byl nejprve lehce zklamaný. Nějak se mi to nelíbilo. Barvy byly takové nevýrazné. Ale jak jsem obrázek vytáhl na pořádné světlo, hned to bylo o něčem jiném. Pod různými úhly obrázek najednou ožil, hlavní motiv vystupoval z obrázku do popředí a byla radost se na to dívat. Co mě ale nemile překvapilo, bylo zjištění, že na některých místech není vůbec barva a je zde pouze čistý podklad, tedy leštěný hliník. Je to v místech, kde jsou vysoké hodnoty světel (v červeném kanálu až přepal). Z blízka to působí divně, z větší vzdálenosti a při různých úhlech pohledu je to naopak zajímavé. Je to ale má chyba ve zvolení materiálu, neboť na stránkách v popisu materiálu je psáno, že světlé barvy a bílá se netisknou….
Dalším aspektem tohoto typu materiálu je jeho povrchová struktura. Vykartáčovaný hliníkový povrch má svou vlastní strukturu, která se nehodí na úplně všechny druhy fotografie. Asi to bude velmi slušet černobílé fotce, ale na jemné detaily to asi moc není. Je to takový mechanický šum.
Jinak mechanické zpracování je perfektní, obrázek je lehoučký, systém standardního zavěšení je jednoduchý, dvě nalepovací oka a dva silikonové bobky.
Celkové mé hodnocení vyznívá pozitivně, byť jsem asi zvolil na daný typ materiálu nevhodný motiv, tak při správném úhlu pohledu vypadá obraz nádherně a dokážu si představit, jak černobílé nebo vysoce kontrastní fotografie musí působit nádherně.
Přijíždíme na Faery. Svítá.
V první části jsem vložil celkový souhrn fotek, v dalších dílech se pokusím vrátit podrobněji na některá místa. I když nám počasí moc nepřálo, resp. pršelo celkem hodně, podle místního poskytovatele ubytování to bylo i na jejich poměry dost, tak to bylo úžasné a já si to nádherně užil. Fotky jsou na Zoneramě. ]]>a řada dalších. Stačí jenom chtít. Je to naše země….
]]>v plné kráse toká
Samozřejmě příčin úbytku bude více a bude to jejich souběh, smutným faktem je, že se to děje. Lesy ČR se snaží prý jejich stavy zachovat a provádějí “managmentová” opatření k jejich záchraně, otázka je, zda-li to povede ke správnému cíli. Mnoho lidského snažení vede do p…, špatným směrem. Zatím jsou. Tetřívek je skutečný “černý rytíř”. Tok začíná již v březnu a trvá někdy až do června. A kdo viděl, jak se kohoutci dokážou rubat, musí sklonit hlavu před jejich vytrvalostí. Na tokaniště, což obvykle bývá louka, mýtina nebo cesta, prostě místo, kde mají kohoutci dobrý přehled o okolí, přilétají ptáci ještě za hluboké tmy. Takže v březnu před šestou a v květnu už před čtvrtou. Jejich přítomnost prozradí typický zvuk, zvaný pšoukání (skutečně zní jako pššššš) a pleskání křídel, jak ptáci vyskakují nad terén. Pak následuje bublání, které zní jak voda v potoce. Po rozednění se otevře pohled na krásné divadlo, kdy ptáci rozeseti o louce jako černé drahokamy, se předvádějí v plné nádheře. Jejich černé peří odráží slunce a objevují se odstíny modré, hnědé, černé a vše v kontrastu s bílým peřím na podocasních krovkách a sytě rudými naběhlými poušky na hlavě. Představení končí třeba až kolem 11. hodiny dopoledne, nejsou-li ptáci rušeni. A odpoledne zas. Pšoukání, bublání, skákání, létání a hlavně urputné boje. Není proto divu, že někteří kohoutci to skutečně odskáčou…. O jejich urputnosti, vytrvalosti a touze svědčí i to, že je nezastaví žádné počasí. Tokají za tmy, slunce, deště i na sněhu. O odměnou jsou jim krátké chvilky se samičkou a předání genů. Velká škoda, že tito bojovníci mizí z naší přírody…. Více fotek – klik na Zoneramu. ]]>