Z cest – Jiří Hornek

PF 2020

Jirka — Thu, 26 Dec 2019 14:20:29 +0000

Hodně štěstí a radosti v novém roce.

Hodně štěstí a radosti v novém roce 2020.

Tetřev hlušec ze spáleniště – vlastně ještě ne

Jirka — Sun, 14 Jul 2019 19:44:44 +0000

tetřívek obecný

Od poslední zahraniční cesty za fotografií uplynul už nějaký pátek a zase nějakou dobu potrvá, než vyrazím do světa a tak si udělám vzpomínku nějakou tou fotkou a povídáním. Jeli jsme do Švédska primárně na tetřevy, ale nebránili jsme se ničemu. Měli jsme koupený lístek na trajekt, domluvené ubytování na tři noci u tetřevů a to bylo vše. Termín, který jsme nakonec zvolili (neměli jsme moc na výběr) se nakonec ukázal jako docela dobrý, neboť počasí bylo aprílové, takže jsme si užili sluníčka, deště i sněžení, což bylo super (pro mě). Naše cesta vedla z Trelleborgu do středního Švédska, ale po cestě jsme se dohodli, že se podíváme až do Laponska, do městečka Jokkmokk, které má být takovým centrem švédských Sámů. A to je daleko. Až za polárním kruhem. Čas jsme měli a tak jsme jeli, proč ne. Doufali jsme, že uvidíme losy, soby a dost možná i Sámy. Zvolili jsme cestu přes Stockholm a podél pobřeží na sever. Až do Jokkmokku jsme neviděli nic z toho. Tak jsme pár dní brouzdali kolem a náramně si to užili. Spali jsme pod stanem, venku sněžilo, nikde ani človíček, jenom sama příroda kolem. Na začátku května je v téhle oblasti už slušně vidět kolem 1. hodiny ráno a až do 23. hodiny večer, takže slušný den. Ale hlavně v lesích je neskutečné množství tetřívků a tetřevů. Na tetřevy jsme bohužel dorazili pozdě (jak jsme zjistili o pár dní později a několik set km jižněji), ale tetřívci jeli plné pecky. Objevit tokaniště za takové koncentrace ptáků bylo otázkou pár hodin. Na zamrzlém jezeře tokalo snad 40 kohoutků, naprosto úžasné. Dva dny jsme věnovali tetřívkům, což nakonec byla fotograficky nejbohatší část výpravy, a jeli jsme zpátky na jih. Tentokrát jsme zvolili cestu středem Švédska, což se ukázalo jako dobrá volba, neboť jsme konečně viděli živé soby a dokonce i losy, ne jenom na značkách. Těch tam je asi víc než losů. V kempu Angra nás mělo čekat, nebo jsme si to mysleli, fantastické tetřeví namlouvání. To se bohužel nekonalo, ale zase jsme se umyli, vysprchovali, kluci se vyspali jako lidi v postelích a fantasticky jsme se najedli. A tom zase příště… Teď už jenom nějaké fotky, víc jich zase dávám na Zoneramu.

svítání nad tokaništěm

sob polární

los evropský

Za tetřevem do Švédska

Jirka — Sun, 12 May 2019 20:45:16 +0000

Krátká ochutnávka z jarní cesty do Švédska, kam jsme odjeli na konci dubna. V plánu bylo střední Švédsko, kde jsme v kempu Angra měli objednané ubytování na tři noci. Nakonec jsme dojeli až za polární kruh, stavili se u kamaráda v Norsku a byli přijati na slovenské ambasádě v Oslo. Více povídání a fotek příště….

tetřev hlušec – v toku

na borovici

na padlém kmenu v severském lese

tetřívek obecný za polárním kruhem

největší bojovníci na zamrzlém jezeře

orlovec říční hnízdil na stromě u cesty

Faerské ostrovy v černé a bílé

Jirka — Fri, 01 Mar 2019 08:39:55 +0000

Postupem času doháním resty, resp. se marně snažím, aby se mi jich nekupilo čím dál víc. Jedním z nich jsou Faerské ostrovy. Materiálu je mnoho, času málo. Ale zkusil jsem vyvolat pár fotek do černobíla, ať ten web není moc barevný. A dolehla na mne nostalgie, hned bych se tam na pár dní vrátil a něco nafotil jinak nebo se podíval jinam či zůstal někde déle. Ale to mám vždycky, takže nic nového. Fotky jsem jako obvykle uložil na zoneramu….

Terej bílý. Jsou to elegantní ptáci s téměř dvoumetrovým rozpětím křídel. A mají zajímavý způsob lovu. Jako střely padají střemhlav do vody.

Faerské ostrovy – přehlížený poklad

Jirka — Tue, 28 Aug 2018 04:33:11 +0000

S kamarádem jsme se dlouho dohadovali, že pojedeme na Island. Tak dlouho jsme se rozhodovali, až jsme tam nejeli. A udělali dobře. Dali jsme na doporučení a vyrazili na Faerské ostrovy. Jsou to celkem malé ostrovy na půli cesty mezi Dánskem a Islandem a trajekt na Island zde má mezipřistání. Rozhodli jsme se na pobyt v délce 10 dní (ono není moc na výběr, když chcete jet trajektem, buď 3 dny nebo 10 a pak ještě více). Někdo tvrdí, že stačí ty 3 dny. Stačí, pokud to vezmete šup sem a šup tam. Ale když se chcete trošku projít, podívat i na jiná místa, tak 10 dní nestačí (nakonec jsme všechno nestihli).

Přijíždíme na Faery. Svítá.

V první části jsem vložil celkový souhrn fotek, v dalších dílech se pokusím vrátit podrobněji na některá místa. I když nám počasí moc nepřálo, resp. pršelo celkem hodně, podle místního poskytovatele ubytování to bylo i na jejich poměry dost, tak to bylo úžasné a já si to nádherně užil. Fotky jsou na Zoneramě.

Kdo to má, vodopád u stanu.

Pták roku 2018

Jirka — Sat, 24 Feb 2018 13:45:13 +0000

I letos ČSO vyhlásila Ptáka roku. Datla, indikátora zdravého lesa, vystřídala sovička – sýček obecný (Athene noctua), jenž je indikátorem zdravé polní krajiny. A protože sýček mizí, a to celkem rychle, je vidět, že naše polní krajina zdravá není. Bohužel. Dříve skutečně běžná sova je dnes velkou vzácností. Z monitoringu posledních let je zřejmé, že v ČR zbývá něco málo přes 100 párů sýčků, resp. volajících samečků. Vlastně se udržel jenom na rozhraní Středočeského a Ústeckého kraje, na jižní Moravě a v při troše dobré vůle i ve východních Čechách. A přitom náprava by nebyla až tak složitá. V současné době probíhá záchranný program pro sýčka (kdo chce, může na něj přispět třeba penězi nebo i noční vycházkou a posloucháním, jestli se někde sýček neozývá), který si klade za cíl, mimo jiné, zvýšit osvětu mezi zemědělci a i mezi veřejností. Tak podpořme dobrou myšlenku i skutkem. Kdo má facebook, může se spojit pro nejaktuálnější informace…. Pár obrázků sýčka z Teplic jsem vložil na Zoneramu… Kdo chcete vidět zajímavý filmový dokument o naší přírodě v místech, kde přírodu nikdo nehledá, můžete zajít od letošního března do kin na film Planeta Česko. Je tam i ten sýček….

V Rumunsku je sýček ještě běžný pták na pastvinách.

PF 2018

Jirka — Sun, 24 Dec 2017 09:41:21 +0000

Rok se s rokem sešel a bude tu už 18. rok nového tisíciletí. Ať se všem daří lépe než v roce předchozím a kdyby náhodou jste měli potřebu udělat nějaký dobrý skutek, můžete pomoci přírodě. Třeba dárcovstvím (což je nejjednodušší forma). Projektů, které naší pomoc potřebují, je celá řada.

a řada dalších. Stačí jenom chtít. Je to naše země….

Jaro s tetřívky

Jirka — Wed, 29 Nov 2017 16:52:55 +0000

V podzimním splínu jsem si při redukci archivu a mezi kocháním a mazáním fotek připomněl jarní tok tetřívků. Jezdím se na něj dívat již více než deset let a za tu dobu jsem v Krušných horách objevil několik tokanišť. Četnost kohoutků je velmi kolísavá, jeden rok je situace příznivá a objeví se třeba 6 i více kohoutků a další rok s bídou dva tři. Celkově mám pocit, že jejich stav je velmi neutěšený. Doby hojnosti jsou asi pryč. Je to dáno paradoxně i zlepšujícím se stavem Krušných hor, neboť tetřívkovi vyhovovalo emisní bezlesí s porostem břízy a jívy na podmáčených otevřených plochách. S tím, jak se plochy zalesňují a stromy dorůstají, ztrácí i tetřívek svůj hlavní biotop.

v plné kráse toká

Samozřejmě příčin úbytku bude více a bude to jejich souběh, smutným faktem je, že se to děje. Lesy ČR se snaží prý jejich stavy zachovat a provádějí “managmentová” opatření k jejich záchraně, otázka je, zda-li to povede ke správnému cíli. Mnoho lidského snažení vede do p…, špatným směrem. Zatím jsou.

boj

Tetřívek je skutečný “černý rytíř”. Tok začíná již v březnu a trvá někdy až do června. A kdo viděl, jak se kohoutci dokážou rubat, musí sklonit hlavu před jejich vytrvalostí. Na tokaniště, což obvykle bývá louka, mýtina nebo cesta, prostě místo, kde mají kohoutci dobrý přehled o okolí, přilétají ptáci ještě za hluboké tmy. Takže v březnu před šestou a v květnu už před čtvrtou. Jejich přítomnost prozradí typický zvuk, zvaný pšoukání (skutečně zní jako pššššš) a pleskání křídel, jak ptáci vyskakují nad terén.

poskakování

Pak následuje bublání, které zní jak voda v potoce. Po rozednění se otevře pohled na krásné divadlo, kdy ptáci rozeseti o louce jako černé drahokamy, se předvádějí v plné nádheře. Jejich černé peří odráží slunce a objevují se odstíny modré, hnědé, černé a vše v kontrastu s bílým peřím na podocasních krovkách a sytě rudými naběhlými poušky na hlavě. Představení končí třeba až kolem 11. hodiny dopoledne, nejsou-li ptáci rušeni.

na drnu to lépe vynikne

A odpoledne zas. Pšoukání, bublání, skákání, létání a hlavně urputné boje. Není proto divu, že někteří kohoutci to skutečně odskáčou….

a opět se bojuje

jsou to skuteční rytíři, jdou do toho na krev

O jejich urputnosti, vytrvalosti a touze svědčí i to, že je nezastaví žádné počasí. Tokají za tmy, slunce, deště i na sněhu. O odměnou jsou jim krátké chvilky se samičkou a předání genů. Velká škoda, že tito bojovníci mizí z naší přírody…. Více fotek – klik na Zoneramu.

Kontakt

Jirka — Wed, 02 Aug 2017 09:55:07 +0000

Máte-li jakýkoli dotaz, pište na mail:

jirihornek@gmail.com

nebo pomocí formuláře níže. Děkuji.

[contact-form-7]

Pižmoň severní zimní

Jirka — Fri, 28 Jul 2017 11:53:04 +0000

Tak jsem dostal ve žhavém létě ke krutě zimním fotkám. Už jsem udělal galerii zimních krajinek norské přírody (zde) a teď přidám i hlavní hvězdu, za kterou jsme jeli. Pižmoň severní (Ovibos moschatus) je taková kozokráva. Vypadá jako kráva, ale má blíže ke kozám. Byť s hmotností až 450 kg by mu leckterá koza mohla závidět. Byl jsem za nimi už kdysi v létě a najít je nebyl problém, byli přímo u cesty. Namlsán jsem se vrátil téže zimy, neboť na sněhu či ve vánici vypadá to zvíře mnohem lépe. Ale ouha. V zimě jsem po nich marně pátral několik dní. Neobjevil je. Až s odjezdem jsem v poslední zoufalé snaze zvedl zrak na vyfoukané a místy holé vrcholky kopců. Byli tam. Slíbil jsem si, že se vrátím, když už vím, kam na ně.

pižmoni na kopci

Slib jsem si splnil v letošním roce a málem jsem zase odjel s prázdnou. Mohu mluvit o velikém štěstí, že je Honza našel hned ráno po příjezdu, neboť v další dny jsme málem nenašli ani jeden druhého. Počasí bylo skvostné, severské. První ráno krásně slunečno, z vrcholu kopce jsme dalekohledem pátrali po širých pláních, oblých kopcích a nekonečných údolích v naději, že tam někde budou.

svítání

údolí v Dovrefjell

Ale najděte skálu mezi skálami. Tak totiž pižmoň z dálky vypadá. Jenom když se skála pohne, je naděje. Pohnula se. A několik skal se pomalu hýbalo. Radostně skočili jsme do sněžnic, zapřáhli se do saní naložených na třídenní bivak v pustině a vyrazili. Po čtvrt hodině jsem chtěl všechno zahodit a rozbít. Dětské saně nejsou vhodným expedičním prostředkem.

dětské saně nejsou vhodným expedičním prostředkem

Za několik hodin zoufalé dřiny jsme urazili sotva 5 kilometrů a rezignovaně hledali místo, kde zabivakujeme. Našli jsme je za kamenem. Vše jsme nechali na místě a jenom s foťákem a stativem jsme vyrazili do kopců. Oni pižmoni skutečně byli na kopcích. Bohužel po několika hodinách jsme si vůbec nebyli jistí, že tam na nás od rána čekají. Odpoledne jsme vystoupali na vrchol a pižmoni nikde. Šílené. Do toho se zatahuje a začíná sněžit. Zvedá se vítr. Dalekohledem objevujeme skupinu na dalším kopci za dalším údolím. Děs, cesta na celý den. Ještě v posledním záchvěvu zoufalství pokračujeme k jednomu z vrcholů kousek od nás. A pak mi Honza ukazuje. Jsou tam !!! Do krve se nám vyplavil adrenalin a rázem je únava zapomenuta. Teď už je jenom nevyplašit. Jsme od nich celkem daleko, ale už o nás vědí. Zkouším fotit z ruky, ale je to nějaké divné, mám zamlžený hledáček a ostření se nějak nechytá. Přikládám to tomu, že jsem zpocený a technika se na těle orosila. Chvíli čekám, ale nezlepšilo se to.

Marně jsem si lámal hlavu, jak to, že mám pořád zamlžený hledáček a špatně to ostří. Pamatujte si, nasněží-li do sluneční clony objektivu a na sklo, je v hledáčku mlha a blbě to ostří.

Pomalu se šouláme k pižmoňům o trochu blíže. Zakládám foťák na stativ, docela se pronese, a koukám na čočku. Je plná sněhu. Hodně hudruju a zkouším to očistit. Už je to lepší a já už si dávám pozor. Naštěstí jsou pižmoni tolerantní a klidná zvířata. Trávíme s nimi nějaký čas, kdy za nimi putujeme vzhůru až k vrcholkům kopců. Což je do výšky téměř 1800 m n. m. Sněží tu vodorovně, jaký je vítr. Občas vykoukne slunce a pak zas bílo. Nevím jak dlouho fotím, ale když už se mi tělo neovladatelně třese a zuby drkotají, usuzujeme, že je čas návratu. Musíme si ještě postavit stan a hlavně najít místo, kde jsme nechali věci. Počasí nám ukazuje svou pravou severskou tvář. Šílený vítr nám rve slova z úst, zatáhlo se a je opravdu zima.

pravá zima

Vrátili jsme se do údolí a našli jsme i naše věci. Už byly zčásti zaváté sněhem, ale vítr byl silný a sníh se na nich neudržel, pouze se kolem utvořily závěje. Dalekohledem jsme ještě viděli na jiném svahu stádo sobů. A tím vlastně skončilo naše pozorování, neboť v noci vítr ještě zesílil, přihnaly se mraky a další dny jsme už neměli šanci něco vidět. Tři dny jsme neviděli dál než 200 metrů. Takže jsme měli své štěstí vybráno hned první den. Ale stálo to zato. Více fotografií jsem vložil na Zoneramu – klikněte.

Zvířata jsou to velmi tolerantní a hned tak je něco nerozhází.